Co převládá (nejen o Vánocích) u vás: Chronická nespokojenost nebo vděčnost?

Článek vyšel v časopise Medicinclub Revue 12/2016

…NA KONCI ČLÁNKU MALÝ 3D OBRÁZEK JAKO DÁREK PRO HARMONIZACI PARTNERSKÝCH VZTAHŮ. PODAŘÍ-LI SE VÁM JEJ VIDĚT VE 3D, PRÝ FUNGUJE, DEJTE VĚDĚT 🙂 …

Advent, Vánoce a konec roku – čas rekapitulace a poděkování Ať už máme k Vánocům jakýkoliv vztah, tento čas nás ovlivňuje. U sebe i svých klientů pozoruji, že Vánoce nás vybízejí k rozjímání, k uvědomění si, co máme, co už ne …, v  jakých vztazích žijeme apod. V  tomto čase se máme zastavit a ne horečnatě pobíhat (po obchodech, po bytě s hadrem…). 

Doba před koncem roku nás přirozeně nutí k rekapitulaci předešlého období.
A to může být velmi nesnadné. Zvláště pro lidi, kteří žijí v něčem, čemu říkám „chronická nespokojenost“. Jedná se o program, kdy se primárně zaměřujeme na to, co nefunguje.

Chronicky nespokojený člověk

Takový člověk mluví stále dokola o tom, co se jemu nebo ostatním nedaří.  V mé praxi se může jednat o ženu, která si stěžuje, že jí nejde zhubnout (protože diety jsou podvod), udržet pořádek v práci (protože kolegové jsou nezodpovědní), vydělat peníze (protože členové rodiny jsou nevděční a nároční), mít pohodová přátelství (protože její kamarádky v pohodě nejsou), vycházet s dětmi (protože s ní nesdílejí ty správné hodnoty),  najít si partnera (protože prostě dobří muži došli), …ani najít místo na zaparkování (když udělali ty nešikovné modré zóny) atd.

Slyším od ní, jaké mají ostatní nedostatky, jaké chyby má naše společnost a celý svět.  Všechno je nějak vadné a nedokonalé.  Nic není dle jejích představ.  Nebo právě naopak – vše je přesně dle jejích představ!  Je naprogramována, že ona je v pořádku, a svět v pořádku není.  A díky jejímu negativnímu zaměření pozornosti na nedostatky se jí neustále tato vize naplňuje (tj. sebenaplňující proroctví).  Ocitá se tak v začarovaném kruhu nespokojenosti.

Výzva č. 1:  Přijmout své limity jako přirozenost

Nabídla jsem jí přijmout fakt, že svět a my v něm jsme často nedokonalí.  Velice se pobouřila.  „Ale my bychom měli být dokonalí!“, zařval vztekle její vnitřní kritik.

V průběhu terapie se ukázalo, že měla otce, který ji ignoroval, tudíž neuznával.  Velice trpěla tím, že ji nemiluje takovou, jaká je.  Rozhodla se tedy (nevědomě), že musí být dokonalá – tj. jiná, než je, aby ji měl otec rád.  A k tomu jí pomůžou ambice typu: nesmím udělat chybu, nesmím selhat.  Takový člověk primárně odmítá přiznat, že i on může někdy chybovat.  Těžko si svá pochybení odpouští a je na sebe i své okolí tvrdý.  V tomto případě se klientka chová jako její přísný otec (paradoxně, jelikož si přísahala, že nebude jako on).

Často jsme v terapii mluvily o tom, jaký byl její táta. Byl věčný stěžovatel: polévka byla přesolená, počasí zase špatné,…  Se svým otcem (dědou klientky) se prý často hádal.  Tématem sporů byl otcův pocit, že toho v životě málo dokázal (děda byl lékař, otec „jen“ právník).

Výzva č. 2:  Odvaha nastavit si zrcadlo, scelit se

Bod zlomu v terapii nastal, když otázka zněla opačně:  A jaký váš otec nebyl?  Po jistém odmlčení, klientka vyprskla:  „Málo se radoval.  Všechno mu bylo málo.  On byl tak málo vděčný!“  Tento moment byl pro klientku klíčový.  V čem?

Sama si nastavila zrcadlo.  Se svými nedostatky už nebojovala (neodháněla je se vztekem), ale pochopila je (scelila se).  Konečně byla připravená uvidět svou velkou podobu s otcem.  Ona stěžovatelka, často nespokojená – on to samé.  Ona má hluboký pocit neuznání – její otec prožíval něco podobného.  Odháněl od sebe lidi, a pak se cítil opuštěný.  To byl důvod naříkat, že ho nikdo nemá rád.  Byl to protiva se sklonem k pedantství a sebelítosti. V takovém psychickém nastavení vděk i radost chybí.

Jak se přenastavit?  Jsem přesvědčená, že schopnost prožívat emoci vděku a pokory je základ naší spokojenosti.  Jak na to?

Výzva č.3:  Zkusme vidět, co funguje. 

Co vám konkrétně jde?  Zastavte se a podívejte se, co jste teď nebo dneska už zvládli.  Jsou to banality a samozřejmosti?  Opravdu?  Nebo to jsou věci, za které byste se mohli ocenit nebo jen tak si poděkovat?  Je nezvyklé nebo bláhové pochválit se za to, že jste dnes zvládl/a vypravit děti do školy, dojet v pořádku do práce, zorganizovat to či ono? …

Dovolte si být na sebe milá/ý.  Nemusíte si hned vystavovat diplom.  Stačí letmý pocit vděku, že věci jsou, jak mají být.  A i když nejsou přesně dle našich představ, můžeme to s pokorou pro teď akceptovat?  To neznamená rezignaci nad osudem – jen naladění se na to, že věci plynou, jak mohou (rychleji nebo dokonaleji to prostě teď nejde).

Klientce v této fázi terapie naskakovaly kritické odpovědi.  Můžu se pochválit, ALE mohla jsem to udělat ještě lépe apod.  Vnitřní kritik má tendenci se rozpínat a zabírat velký prostor její mysli.  Není divu, vždyť tak byla nastavená celý život a odkoukala to i od táty.  Učí se vidět, co je na ní dobré (ne dokonalé!).  Dobré stačí.  Když vnímá to dobré, může prožívat spokojenost i radost.  Pak už je krůček k vděku a pokoře.

Přenastavení programu trvá nějaký čas.  Psychoterapie bývá trnitý proces sebepoznávání.  Výsledkem je zvýšená schopnost radovat se (tedy lásky).

Výzva č. 4:  Zkusme si poděkovat.

Pokusme se více zaměřit na to, co se daří.  Oceňme druhé i sebe za to, co umíme, co nám jde.  I doba kolem Vánoc může být pak radostnější.

Přeju nám pokojný čas Adventu a Vánoc a hodně pokory do nového roku.

PhDr. Eva Růžičková

www.psychologickapece.cz

PS: Všem klientům v mé péči chci vyjádřit obdiv za jejich odvahu, kterou v terapii prokazují, když konfrontují své bolesti, aby se vyhojily.  Děkuju, že vás mohu doprovázet.

Domluvte si termín konzultace

…3D OBRÁZEK JAKO MALÝ DÁREK PRO VÁS, KDYŽ SE VÁM PODAŘÍ JEJ UVIDĚT, PRÝ HARMONIZUJE PARTNERSKÉ VZTAHY, VYZKOUŠEJTE 🙂 …