Vyšlo: Č.: 4/2022 | MEDICINCLUB REVUE
Banální dotaz: Přejete si prožít pohodové vánoce? Ano, řekne většina z nás.
Je zajímavé, jaké cesty k dosažení zmiňované vánoční pohody někteří volíme. Vybavuje se mi klientka, která ke mně přišla pro celkové vyčerpání projevující se nespavostí, úzkostmi a depresí. V anamnéze má i žlučníkové záchvaty a migrény. Přišla v únoru.
Popisovala mi, jak se snaží marně dodržovat precizní plán úklidu rodinného domu. Má tři děti a pracuje na plný úvazek. To už samo o sobě zaručuje dostatečný shon a tlak na výkon, říkala jsem si. Každý rok chce připravit skvělé, rozumějte perfektní, vánoce pro svou rodinu. Je to báječný plán, jenže její pokusy končily v posledních letech destruktivně.
Už na konci léta dle pečlivě vyhotovených seznamů shání vytipované dárky. Je zvyklá stresovat se detaily, na kterých lpí (např. dárky by měly být krásně zabalené, výzdoba vkusně barevně sladěná, potkají se dárky s požadavky blízkých dostatečně?…). Na úklid si nepozve žádnou pomoc, přece by se musela stydět. Měla by pocit, že selhala. Vše musí zvládnout sama. Toto je její ústřední „blud“, ve kterém žije: Nesmím selhat, chybu si nemohu odpustit, vždy musím odvádět perfektní výkon. Bohužel si není svého chybného naprogramování z velké části vědomá a tak se stále stresuje, aby nachystala první poslední. Jednoduchý dotaz: Užije si svátky se svými blízkými, co myslíte?
Předminulý rok ji během svátků vezl manžel se žlučníkovou kolikou do nemocnice. Minulý rok to odskákala s migrénou a několika kily nadváhy, kterých se nemůže zbavit. Vyčerpání, které je logickým vyústěním snahy o perfektní výkon se snažila eliminovat sladkým, aby dohnala rychlými cukry energii. Obsedantně sledovala váhu (vážila se každý den), čímž svůj stres živila. Pak následovaly výčitky, pocity sebe-zhnusení a nízkého sebevědomí. K depresi byl už jen krůček.
Kolik takovýchto „perfektních výkonů“ musela předvést, než ji zdravotní stav donutil se zastavit?… Je typické, že lidé v podobném modu věří, že „nemají čas“ na odpočinek. Obecně nemají čas na to, aby se věnovali sami sobě. Takzvaně neslyší a ani nevidí, co jim druzí radí (např.: „Mysli více na sebe, vypni na chvíli, nevadí, že tento rok nebudou čtyři vánočky nebo dostavěná terasa, …“.
Tento problém se každopádně netýká jen vánoc. Je komplexní a zasahuje hluboko do mnoha aspektů našich životů. Když pozoruji začarovaný kruh stresu této mladé ženy, kde ústředním motivem je touha po dokonalosti, mám o ní obavu. Zároveň cítím i naději, jelikož si již řekla o pomoc. Donutily jí symptomy jako: nespavost, úzkosti, depresivní ladění, bolesti žlučníku, hlavy… a nakonec (nemělo by to být zaprvé?) narušený partnerský vztah, kdy si dlouhodobě její muž stěžuje na to, že doma není pohoda, nemají na sebe čas a tudíž i komunikace a intimní život stojí za málo. Je zajímavé, jak často jsme ochotní naše nejbližší vztahy obětovat ve jménu dokonalých výkonů, ačkoliv budeme opakovaně tvrdit, že právě kvůli blízkým se tak dřeme.
Klientka si v rámci terapie postupně uvědomuje svůj podíl zodpovědnosti na prožívaném stresu a vzniklé rodinné situaci. Je úlevné, když se člověk dočká momentu prozření, že takto to už dál nejde a dospěje k rozhodnutí vedoucí ke změně životního stylu. Tento „happy end“ však nebývá pravidlem. Někdy se zastavíme, až v okamžiku, kdy nás skolí vážná choroba, úraz nebo se vztah rozpadne. Nejsme zkrátka stvořeni k životu v chronickém stresu.
Do mé psychoterapeutické praxe se dostávají lidé v různých fázích svého začarovaného kruhu stresu. Dovoluji si tvrdit, že touha po dokonalosti je typickou chorobou naší doby. Je to sžírající a pomalu prostupující „infekce“ našich dnů. Sleduji individuální příběhy svých klientů, pro něž je typický právě výše zmiňovaný blud dokonalosti a výkonnosti v chronickém stresu. Nenápadně pod rouškou ušlechtilosti se zabuduje do každé buňky našeho těla a nepozorovaně pomaličku škodí naší imunitě.
Co je ušlechtilé – tedy prospěšné na perfekcionismu? Touha po dokonalosti není ve své podstatě jenom špatná. Je chvályhodné snažit se dělat věci s maximálním nasazením a úsilím. Je ctnostné být pracovitý a svědomitý v maličkostech. Pro ostatní chvílemi zapomenout na sebe. Být k dispozici blízkým. Ale jen někdy a za určitých okolností a jen po určitou dobu!
Vídám klienty, kteří se přímo nenávidí. Jednají (neuvědoměle) se sebou jako otrokář s otrokem. Jsou k sobě nelítostní. Chybu nebo momentální indispozici si vyčítají. Mají hrůzu z toho, že by mohli selhat. Své napětí pak rozpouštějí např. v přejídání, nepravidelném stravování, přemíře alkoholu apod., protože jinak se uvolnit nedokážou. Jsou pak obézní nebo jinak nemocní a o to více se na sebe (i okolí) zlobí, jelikož nejsou dle svých dokonalých představ (štíhlý, krásní, úspěšní, milovaní apod.). Dlouhodobě zapomínají na své osobní potřeby a pocity. Naučili se nevnímat své emoce a od sebe utíkají. Často se přepracovávají, aby zapomněli, že se vlastně cítí mizerně. Následky bývají destruktivní i na rovině mezilidských vztahů.
Psychoterapeutická práce pak spočívá v analýze stávající situace, v niž se klient dlouhodobě nachází. Postupně si uvědomuje, že rychlost, ve které doposud funguje, může zvolnit. Poznání, že nemusím všechno dělat perfektně, ale mohu si dovolit i něco nedělat nebo si chybu odpustit, je velmi úlevné. Sebe-přijetí, toho jak jsem (teď a tady) a vzdání se sebe-klamu (fungování v ideálu), je úzdravné.
Vánoční čas, potažmo člověk, nemusí být přece perfektní, stačí, když bude dobrý.
Přeju nám všem pohodové vánoce!