TRPÍM ÚZKOSTÍ – mám jít do psychoterapie?

CELÝ ČLÁNEK VYŠEL V MAGAZÍNU MEDICINCLUB REVUE 09/2017

Do mé praxe přichází mnoho lidí zažívající dlouhodobě velké napětí. Jsou ustaraní, úzkostní, bojí se budoucnosti, bojí se o zdraví, přemítají, co by všechno měli stihnout a co nestíhají.

Úzkost živí katastrofické představy.

Úzkost může mít mnoho projevů. Někdo z přemíry vlastní nejistoty žárlí (s úzkostí si představuje partnera/ku in flagranti). Jiný se nesmyslně bojí o své děti a straší je: „Neběhej, spadneš, zlomíš si nohu, …nastydneš!“. Jsou schopni barvitě a s jistotou popisovat, jak katastroficky se bude jejich stav vyvíjet. Jak se např. bude zhoršovat jejich zdravotní stav, jak přijdou o práci, o milované děti nebo partnery, jak zůstanou sami a opuštění. Jsou zasekaní v sebelítostivé představě, že „budoucnost mají dávno za sebou“. Zpravidla spěchají na zlepšení svého stavu, protože s úzkostí vnímají čas jako nekontrolovatelnou veličinu. Jsou vystresovaní, že nic nestíhají. No, stíhají právě toto – stále se stresovat!

Honí se jako pes za ocasem a výsledek? Zamotaná hlava a žádný posun.

Představy formují náš život.

Je zajímavé, jak hluboká bývají naše přesvědčení o špatných koncích a s jakou jistotou je někteří předpovídáme a tak opakujeme.

Dobrá zpráva je: Máme skvělou schopnost představivosti! Jen je třeba naučit mozek vytvářet i jiné scénáře, než katastrofické. Připustit, že situace se může změnit k lepšímu a tuto změnu můžeme sami iniciovat. Ale to je nejprve nutné opustit naší víru: „To je jasné, vždyť jsem to říkal, že to špatně dopadne“.

Náš mozek dokáže být geniálním přijímačem i vysílačem informací. Jsme zodpovědní za svoje postoje, představy, myšlenky, které šíříme do okolí. Je třeba zkusit živit pozitivní scénář stejně barvitě a detailně.

Psychoterapie je proces, kde se člověk učí změně.

Změna není na povel. Trvá nějaký čas, než si dovolíme vidět věci i jinak a upevníme nový způsob vnímání a jednání. Např. u žárlivce je třeba mluvit zprvu hodně o jeho vlastní nejistotě, která je zdrojem úzkostí – tedy žárlení. Je třeba připustit a srovnat se s tím, že nemůže mít vše pod kontrolou (myšlenky a chování svého partnera). Partner/ka má právo na své soukromí. Žárlivec se potřebuje naučit důvěřovat (sobě i druhým).

Výsledkem v tomto případě může být postoj: „Vím, že mám sklony k žárlení, ale nemusím tomu podléhat. Nemám partnera/ku pod kontrolou a tak je to v pořádku. Kontroluji sebe. Jsem v bezpečí. Důvěřuji.“ Jinými slovy nenechávám své úzkosti 100% svého životního prostoru. Bát se je přirozené, ale jen někdy.

Co pomáhá k uvolnění od stresu?

Každý si potřebuje najít ve svém životě ventil, kudy strachy a úzkost vypustí a kde načerpá novou energii. Ověřeně funguje, když se pravidelně věnujeme například těmto činnostem: fyzická aktivita (jakýkoliv sport, joga, chůze aj.), relaxace (progresivní relaxace, dechové techniky, řízená imaginace aj.), pobyt v přírodě za jakéhokoliv počasí, smích (koukejte na komedie a vtipné stand-upy a ne na zprávy), pěstujte v sobě vděčnost, děkujte pravidelně za vše – i zdánlivé banality, které vám v životě fungují.

Mini-tahák pro klienty v terapii

Postoje, jež mi pomohou profitovat z psychoterapie:

Připouštím, že mé potíže jsou dlouhodobé a spoluzodpovídám za ně. Dlouhodobě se mi nedaří zvládat nároky, které na mně klade okolí, potažmo já sám/sama. Tudíž můj terapeut nemůže mávnout kouzelnou hůlkou a tak mne potíží zbavit.
Terapeut není opravář mé duše, ale průvodcem mého procesu uvědomování si souvislostí. Je průvodcem v mém sebepoznávání. Pomáhá mi rozkrývat mé pocity a pojmenovávat je.
Terapeut mi může být prospěšný jen tehdy, když mu to umožním. Tj. dovolím mu mne chápat. Dám mu informace.
S trpělivostí zpracovávám své limity. Zkouším na sebe nespěchat. Zkouším se brát s pochopením a respektem, i když mi to zpočátku nejde.
V psychoterapii jsem ochoten(na) spolupracovat otevřeně, s důvěrou. Necítím-li důvěru, mohu to otevřeně pojmenovat a s terapeutem o tom mluvit. Terapeutovi jde o mé blaho. Nemůže-li mi terapeut z nějakého důvodu dál pomáhat, doporučí mi jiného.
Jak mi přibývá uvědomění a více pochopení ohledně mého stavu, daří se mi stabilizovat se v životě a zvládám více situací s jistotou a sebedůvěrou.
Mým cílem je mít se více rád(a), lépe se o sebe starat, s úctou zacházet se svým tělem, emocemi, dále lidmi a okolím. Dokážu říkat „Ne!“ (urážkám, obviňování, přehnaným nárokům…). Chráním svou sebeúctu.
Mým cílem je pozitivní změna.

Do terapie nevstupuji, pakliže:

nejsem ochoten(na) investovat čas, psychické síly ani peníze do sebepoznávání.
si myslím, že terapeut převezme iniciativu a zodpovědnost za můj život a tudíž mne opraví.
si myslím, že dostanu geniální radu nebo recept na šťastný život, nejlépe během prvních třech minut prvního sezení.

AUTORKA A KONTAKT