POHODOVÉ VÁNOCE ANEBO STRES A NADVÁHA? Aneb nebuďme perfektní, stačí být dobrý…

Banální dotaz:  Přejete si prožít pohodové vánoce?  Samozřejmě si odpovíme, ano.

Je zajímavé, jaké cesty k dosažení zmiňované vánoční pohody někteří volíme.  Tak například jedna moje známá se snaží marně dodržovat precizní plán úklidu jejího domu.  Má tři děti a pracuje na plný úvazek.  To už samo o sobě zaručuje dostatečný shon a tlak na výkon.  Každý rok chce připravit skvělé, rozumějte perfektní, vánoce pro svou rodinu.  Je to báječný plán, jenže její pokusy končí vždy sebedestruktivně.

Už na podzim dle pečlivě vyhotovených seznamů shání vytipované dárky.  Lamentuje nad cenami, dostupností či nedostupností požadovaného zboží apod.  Stresuje se detaily, na kterých lpí (např. dárky by měly být krásně zabalené, výzdoba vkusně sladěná).  Na úklid si nepozve žádnou pomoc, přece by se musela stydět.  Měla by pocit, že selhala.  Toto je její ústřední „blud“, ve kterém žije:  nesmím selhat, chybu si nemohu odpustit, vždy musím odvádět perfektní výkon.  Bohužel si není svého „bludu“ z velké části vědomá a tak se stresuje, aby nachystala první poslední.  Jednoduchý dotaz:  užije si svátky se svými blízkými, co myslíte?

Předminulý rok ji během svátků vezl manžel se žlučníkovou kolikou do nemocnice.  Minulý rok to odskákala s migrénou a několika kily nadváhy, kterých se nemůže zbavit.  Vyčerpání, které je logickým vyústěním snahy o perfektní výkon se snaží eliminovat sladkým, aby dohnala rychlými cukry energii.  Obsedantně sleduje váhu (váží se každý den).  Pak následují výčitky, pocity sebe-zhnusení a nízkého sebevědomí.  K depresi je jen krůček.

Čekám kolik takovýchto „perfektních výkonů“ ještě předvede, než ji něco donutí se zastavit.  Pro její stav je také typické, že „nemá čas“ na odpočinek.  Obecně nemá čas na to, aby se věnovala sama sobě.  Takzvaně neslyší a ani nevidí, co ji druzí radí (např.: „mysli více na sebe, vypni na chvíli, nevadí, že tento rok nebudou čtyři vánočky, …“.  Tento problém se každopádně netýká jen vánoc.  Je komplexnější a zasahuje hluboko do mnoha aspektů jejího života.

Když pozoruji začarovaný kruh stresu své známé, kde ústředním motivem je touha po dokonalosti, mám o ní obavu.  Zároveň cítím bezmoc.  Její bezmoc, ale i svou.  Momentálně ji není pomoci z výše uvedených důvodů – neuvědomuje si svůj podíl zodpovědnosti na prožívaném stresu.  Nezbývá než počkat.

Je úlevné, když se člověk dočká momentu prozření, že takto to už dál nejde a dospěje k rozhodnutí vedoucí ke změně životního stylu.  Tento „happy end“ však nebývá pravidlem.  Někdy se zastavíme, až v okamžiku, kdy nás skolí nějaká choroba či úraz.  Nejsme stvořeni k životu v chronickém stresu.

Do mé psychoterapeutické praxe se dostává mnoho klientů v různých fázích svého „začarovaného kruhu stresu“.  Dovoluji si tvrdit, že touha po dokonalosti je typickou chorobou naší doby.  Je to sžírající a pomalu prostupující fenomén našich dnů.

Sleduju individuální příběhy svých klientů, pro které je typický právě výše zmiňovaný blud dokonalosti a výkonnosti.  Nenápadně pod rouškou ušlechtilosti se zabuduje do každé buňky našeho těla a nepozorovaně pomaličku škodí.

Co je ušlechtilé – tedy prospěšné na perfekcionismu?  Touha po dokonalosti není ve své podstatě špatná.  Je chvályhodné snažit se dělat věci s maximálním nasazením a úsilím.  Je ctnostné být pracovitý a svědomitý v maličkostech.  Pro ostatní chvílemi zapomenout na sebe.  Být k dispozici blízkým.

Je ale stejně ušlechtilé rozlišovat mezi ideálem (jak něco má být) a realitou (jak to může být).  Není-li náš výkon dle našich ideálních představ, zlobíme se na sebe, jelikož se nepřijímáme se svými limity.

Vídám klienty, kteří se přímo nenávidí.  Jednají (neuvědoměle) se sebou jako otrokář s otrokem.  Jsou k sobě nelítostní.  Chybu nebo momentální neschopnost si vyčítají.  Mají hrůzu z toho, že by mohli selhat.  Tím zvyšují své napětí, které pak rozpouštějí např. v přejídání, nepravidelném stravování, přemíře alkoholu apod., protože jinak se uvolnit nedokážou.  Jsou pak obézní nebo jinak nemocní a o to více se na sebe (i okolí) zlobí, jelikož opět nejsou dle svých představ (štíhlý, krásní, apod.).  Dlouhodobě zapomínají na své osobní potřeby a pocity.  Naučili se nevnímat své emoce a od sebe utíkají.  Často se přepracovávají, aby zapomněli, že se vlastně cítí mizerně.  Následky bývají destruktivní i na rovině mezilidských vztahů (partnerské krize apod.).

Psychoterapeutická práce pak spočívá v analýze svávající situace, ve které se klient dlouhodobě nachází.  Postupně si uvědomuje, že rychlost, ve které doposud funguje, může zvolnit.  Poznání, že nemusím všechno dělat perfektně, ale mohu si dovolit i něco nedělat nebo si chybu odpustit, je velmi úlevné.  Sebe-přijetí, toho jak klient (reálně) je a vzdání se sebe-klamu (fungování v ideálu), je úzdravné.

Vánoční čas, potažmo člověk, nemusí být přece perfektní, stačí, když bude dobrý.

Přeji nám všem pohodový advent i vánoce!

PhDr. Eva Růžičková